Hlad - přítel či nepřítel?

Můj pohyb
Chůze:	0 km
Kolo:	0 km
Cvičení:	0 h 0 min

Všichni uživatelé
Chůze:	95079.98 km
Kolo:	51412.41 km
Cvičení:	4327 h 47 min

Ahoj,

už to je přes rok, co jsem poprvé zavítala na STOB klub. A proč jsem se až teď rozhodla přidat příspěvek do svého blogu? Protože bych se s vámi ráda podělila o svou velkou životní zkušenost, která zcela změnila můj životní styl. Ale že to byla kostrbatá a nepříjemná cesta...

Víte, nikdy jsem nebyla tlustá, neměla jsem ani trošku nadváhu. Ale nebyla jsem tak úplně spokojená a kamarádka mi poradila tuto stránku. A tak jsem se do toho dala, pečlivě jsem připravovala každý večer jídelníček, vážila si všechny potraviny, začala jsem vynechávat všechna sladká jídla. Přidala jsem běhání, ježdění na rotopedu (+ jízda na koni a práce na ranči). Půl roku jsem zapisovala, změny byly vidět, zhubla jsem pár kilo - prostě zdravé a přiměřené hubnutí.

Jenže jsem tím vším byla tak nějak "posedlá", začala jsem si zakazovat jakoukoliv sladkost, každá kalorie navíc byla najednou nesnesitelná, pokud všechny semaforky nesvítily zeleně, nemohla jsem se se svým jídelníčkem vyrovnat.

Dostala jsem strach z nesprávného stravování. Vysadila jsem sušenky, tyčinky atd.... něco jako máslo vůbec neexistovalo. Začala jsem zmenšovat porce, na konci prázdnin už jsem jedla čtvrteční porce.

Začala jsem vynechávat svačiny, přestala snídat, oběd jsem nechávala kamarádce a snědla maximálně zeleninový salát. Jediné "jídlo", které jsem denně snědla, byl malý jogurt. Ale pozor, nesměl být smetanový! Ty přece obsahují víc tuků.

Největší zlo bylo, že jsem se tady na stránce naučila jak moc je co zhruba kalorické, která potravina má míň tuků a sacharidů. V říjnu už by do mě nikdo nenacpal ani kousek pečiva, žila jsem jen na mandarince denně, občas jsem byla donucena si vzít aspoň ten jogurt. Lidé si začali všímat, že jsem hodně zhubla, rodiče mi nadávali, že nejím. Ale co víc, spolužáci i učitelé si začali všímat té největší změny - bez úsměvu, unavená, smutná, mlčenlivá.

Během dvou měsíců jsem zhubla 10 kg. Máma mě v říjnu poprvé zavedla k doktorce. Co se změnilo? Rodiče do mě cpali jídla, která měla podle mě - dle vzpomínek na sebekoučink - příliš kalorií. Začala jsem skutečně jíst? Ne. Podváděla jsem, svačiny rozdávala nebo vyhazovala, to stejné s obědem, doma jsem téměř při každém jídle plakala. Měla jsem pocit, že tohle je to, co chci. Že teď se mám skvěle, jen kdyby mě všichni nenutili jíst. Nakonec jsem si musela přiznat, že se vlastně mám sakra bídně a nejradši bych přestala existovat.

Nakonec jsem byla hospitalizována a strávila 2 měsíce v nemocnici, kde jsem se učila znovu jíst.

Když jsem po měsíci a půl konečně začala jíst celé porce, začala za mnou docházet nutriční sestra. Mohla jsem si vybrat potraviny, které jsem sama chtěla, a sestřička mi je pomohla do jídelníčku zařadit. Dosáhla jsem propouštěcí váhy a mohla jsem se konečně vrátit domů.

Teď už jsem doma víc jak měsíc, pořád mám strach, že jím moc kalorická jídla... vlastně mám strach, že toho jím celkově moc. Bojuji se svým strachem každý den, někdy je mi líp, jindy utíkám z hodiny ve škole s pláčem, jím zásadně, když mě nikdo nevidí. Nenávidím své tělo, mám zakrytá všechna zrcadla. Pravidelně doma posiluji a doufám, že jednou se na sebe zase dokážu podívat.

V nemocnici mi nikdo neřekl žádné číslo, nikdo mi neřekl kolik přesně spaluje můj bazální metabolismus, kolik kcal by měla mít snídaně či svačina. Je to totiž jedno, tělo si řekne samo co potřebuje. Jím pětkrát až šestkrát denně zcela normální porce, denně si dopřeju minimálně jedno sladké jídlo, chodím spát ve 20:30, ráno se protáhnu a dám si pořádnou snídani. Vracím se do normálního života. Díky pravidelné a vyrovnané stravě nemám chuť na nic navíc (jím často, takže než se po snídani naděju, už mám zase svačinku :) ) Udržuji si stále stejnou (stále ještě na nejnižší hranici) váhu a pomalu se ze mě stává daleko spokojenější člověk plný energie do života.

Tímto článkem chci říct, že počítání kalorií a zakazování si některých jídel z vás neudělá šťastné lidi. Vzít si, na co má člověk zrovna chuť, občas si dát trochu víc sladkého, jindy zase málo... je to normální, je to volnost, a hlavně je to fajn! :) Vaše oči a hlavně srdce zůstane vždycky stejné, ať máte kilo kolik chcete :)

Nemůžu sem napsat všechno, co se mnou Anorexie udělala, ale nepochybně mě svázala. Často jsem přemýšlela, jaký vlastně je život bez Ní. Čím dýl proti Ní bojuji, tím víc si uvědomuji, že tento život je skvělý a stojí skutečně zato.

Všem, kteří s pomocí STOBklubu dosahujete svých cílů a třeba i snů, držím palce a přeji hodně úspěchů :)

A tímto se vlastně loučím s celým STOBklubem, už jsem poznala, že tabulky holt nejsou pro každého :)

Naši partneři